V pondělí 11. ledna uveřejnila Naše pravda v Haló novinách pod titulkem Světová válka proti koronaviru vstoupila do závěrečné fáze rozhovor Jaroslava Kojzara s politologem profesorem Oskarem Krejčím. Uveřejňujeme výňatek z tohoto rozhovoru týkající se levice v ČR a KSČM.
Proč tedy, podle vás, levice v České republice jak svými preferencemi, tak volebními výsledky – viz krajské volby, ustupuje do pozadí? Kde hledat příčiny?
Levice zaznamenává volební pokles přízně přibližně patnáct let. Neuměla se z této série porážek poučit – což je především chyba vedení obou levicových stran. I kdyby základní organizace nebo okresy situaci nezvládly, po patnácti letech padá vina především na hlavu vedení, které základní organizace a okresní výbory nedokázalo mobilizovat.
Opakuji: chybí schopnost vymezit se vůči ostatním politickým stranám i vládě. Nejde o to, být opozicí za každou cenu.
Vlády je možné se zastat, když například bojuje proti pandemii. Je ale třeba ji pranýřovat, když reaguje chaoticky, když utrácí peníze zdánlivě populisticky, ve skutečnosti ve prospěch vybraných firem. Je třeba umět pochválit Piráty, když přijdou s dobrým nápadem, ale tvrdě se distancovat od jejich nebezpečných úletů v mezinárodní politice. Je správné postavit se spolu s SPD proti migrační politice Evropské unie, ale nestydět se přitom za vlastní internacionalismus. Je možné prosazovat spolu s lidovci sociální opatření, ale nezapomínat, že charita není řešení. To vše vyžaduje přechod od frází k věcné konkrétnosti, ale také odvahu používat mobilizační slovník.
Kdysi se na levici nadměrně házelo nálepkami »oportunismus« a »revizionismus«. Dnes se na chorobu levice ani jedna z těchto škatulek nehodí. Z hnutí se vytratil jeho specifický temperament, což je především problém KSČM, protože sebevědomý optimismus, odhodlanost, akčnost, obětavost – chcete-li bojovnost – byly znaky, které komunisty odlišovaly i od sociálních demokratů.
Dnes na levici převládá obranářství, poraženecká nálada. V KSČM zavládla klubová atmosféra, skanzenová sebeizolace od vnějšího světa, protože vnější svět jí ubližuje. Uzavřela se do sociální bubliny, což jí bere charakter politické strany usilující o moc. Místo »tahu na branku« je tu předlistopadové »ono to nějak dopadne«. Levice je dnes sebevražedně státotvorná, což je patrné například v podbízení se vedoucích představitelů levice veřejnoprávním sdělovacím prostředkům, které se však chovají jako svébytný pravicový aktivista – často mnohem významnější než pravicové politické strany.
Nezdá se vám, že i vaše kritika vedení levicových stran je stejně málo konstruktivní jako opoziční kritika vlády? Že i vám chybí slovník…
Dobře – KSČM a ČSSD si musejí zvyknout, že občasná výměna vedení je v životě politických stran samozřejmostí. Drama nastává jen tehdy, když to vedení nebo základna nechápou. Je nutné přestat se bát mluvit veřejně o konkrétních lidech. Netvářit se, že tu nejsou korunní princezny či princové, kteří by měli v diskusi představit své vize. Tomu by mělo odcházející vedení aktivně napomáhat. Takto postupují skutečné politické osobnosti, to je jeden z nejdůležitějších znaků modernizace levicových stran. Osobní animozity musejí stranou. Neexistují jména, která se nesmějí vyslovit. Změnu vedení je třeba personifikovat. Prostě jsou tu další představitelé této strany, kteří by měli převzít odpovědnost. Poděkovat starému vedení, nezatracovat nikoho, ale začít znovu s novými myšlenkami. Ať se jich členové a přívrženci KSČM ptají na mítincích, schůzích, v médiích! Že je s nimi spojena diskontinuita, určitá změna linie a způsobu práce? No – přesně to by mělo být smyslem transformace v kritické situaci! Je nezbytné zavrhnout kuloárové pletichy a oddalování nevyhnutelné změny. Není čas na dohadování se o různých podobách Pyrrhova vítězství.
Nastal okamžik, kdy je nutné si připomenout, že v krizi narůstá odpovědnost každého jednotlivce. Od svého akademického stolu mohu přispět jen drobnou poznámkou. V politické teorii jsou pouze dva věrohodné zdroje informací o budoucím volebním výsledku: tvrdá data v podobě tendencí obsažených ve výsledcích voleb za střednědobý časový úsek, a měkká data, která signalizují tendenci podle průzkumů volebních preferencí. Dnes obě tyto číselné řady shodně hovoří o kvapem se blížící katastrofě. Už se nevede spor o linii, ale o bytí, či nebytí. Rozhodne schopnost představitelů nových a tradičních přístupů dohodnout se a společně vystřídat staré vedení co nejdříve.
Vítězství pouze jednoho proudu umrtví druhý proud, což povede ke konečné destrukci volebního potenciálu KSČM, i kdyby bylo nové vedení sebelepší. Jen dohoda tohoto typu umožní KSČM být na konci roku parlamentní stranou. Je mimořádná situace, která si žádá mimořádné činy. Přípravu na volby do Poslanecké sněmovny by mělo mít co nejdříve v rukou nové, stabilizované vedení.