Osmadvacáté září je v České republice připomínáno jako státní svátek – Den české státnosti. Tento svátek upomíná na rok 935, kdy byl velmi pravděpodobně zavražděn kníže Václav, český světec a symbol české státnosti. Následující dva dny se rovněž zapsaly černým písmem do historie naší země. Letos uplyne 85 let od doby, kdy byl 29. září 1938 podepsán Mnichovský diktát. Ten následující den – 30 září – čs. vláda přijala.
V této souvislosti Městský výbor KSČM v Brně svolal ve čtvrtek 28. 9. celoměstské shromáždění občanů před svojí budovou k odhalení pamětní tabule s textem prezidenta republiky dr. Eduarda Beneše k těmto událostem ze 14. prosince 1945 na sjezdu Svazu osvobozených politických vězňů. (viz. foto). Hlavní projev přitom přednesla europoslankyně a předsedkyně KSČM Kateřina Konečná. Svoje stanovisko k tomu řekl v projevu i expremiér a předseda spolku Nespokojení Jiří Paroubek. Hovořila též exposlankyně Jana Volfová za Českou suverenitu sociální demokracie a David Tygr Ploc za politické uskupení Domov. Naslouchali jim představitelé levicových spolků a jejich prostřednictvím i jejich členové.
Vystoupení Kateřiny Konečné uvádíme v plném znění:
Připomínáme si tragické výročí okupace československého pohraničí hitlerovci, kterou aktivně a systematicky připravili českoslovenští Němci jako pátá kolona nacistického Německa. Obsazení československého pohraničí německým wehrmachtem v prvních říjnových dnech roku 1938 bylo důsledkem tak zvané mnichovské dohody, kterou podepsali představitelé Anglie, Francie a Itálie s Hitlerem dvě hodiny po půlnoci v pátek 30. září 1938 a jejíž zločinnost nemůže nikdo nikdy popřít: Pro Čechy, Slováky a další národnostní skupiny naší země nikdy nebude ničím jiným než mnichovskou zradou či mnichovským diktátem. V Mnichově byl rozbit československý stát i jeho demokracie. Spolu s ním byly však na dlouhou dobu oslabeny i síly evropské demokratické opozice, která tím ztratila jedinou a poslední oporu ve střední Evropě. Republice bylo upřeno právo bránit se zradou Francie, která zradila vojenskou smlouvu s Československem a Sovětským svazem, přičemž Poláci a Rumuni vojensky zablokovali jakoukoli pomoc ze strany Sovětského svazu. Obrana s pomocí Francie a Sovětského svazu byla plánována na pouhých deset dní, pevnosti dobudovány nebyly – to je pádná odpověď všem teoretikům blábolícím (žvanícím) o možném boji a samostatné obraně.
Prezident Beneš musel nejen abdikovat, ale i emigrovat a počítat s hlubokým omylem Západu, který nakonec v Británii po smrti Chamberlaina a nástupu Churchilla pozdě prozřel a musel se připravovat na válku s Hitlerem. Československý spojenecký systém se Mnichovem rozpadl a Německu se otevřela cesta k agresi, která vtáhla do svého víru celý svět. Teprve vznikem Atlantické charty se v roce 1941 vytvořila v světovém měřítku politická základna vítězného boje proti agresorovi. V modifikované podobě ji tvořily obdobné síly, jejichž spojení inicioval a hájil již během třicátých let Edvard Beneš a i tentokrát byl opět součástí této fronty. Svým uvážlivým postupem v roce 1938 uchránil svou zemi před zničením a poté, co Německo obsadilo 15. března 1939 zbytek Československa a porušilo tak mnichovskou „dohodu“, získal nový prostor pro svou politickou činnost. Již následující den zaslal Edvard Beneš představitelům světové politiky „slavnostní protest“ proti německé okupaci. Jménem českého a slovenského lidu, který se – cituji – „právě stal obětí velikého mezinárodního zločinu“ a prohlásil, že „Češi a Slováci nikdy neustanou ve svém boji, dokud jejich milované vlasti nebudou všechna její práva vrácena.“ Konec citátu.
Prezident Beneš měl nejen pravdu, ale i strategickou schopnost – na základě právní kontinuity s násilně rozbitou první republikou vybudoval v Londýně československé exilové státní zřízení, zahraniční armádu Západu i Východu, věnoval se spolupráci s Moskvou, o které věděl, že bude napadena a nakonec bude hlavním motorem boje s německými nacisty. To vše se naplnilo mírou vrchovatou. Do boje o republiku a její osvobození se zapojili všichni vlastenci – komunisté, sociální demokrati, sokolové, národní demokrati, orlové a další. Předtím však občané republiky museli vytrpět vyhnání, vraždění, věznění v nacistických mučírnách a koncentračních táborech nemajících světové obdoby. 365 tisíc Čechoslováků padlo, bylo popraveno nebo vyvražděno hitlerovci za pomoci tzv. sudetských Němců. Dalších 700 tisíc Čechoslováků bylo vyhnáno na otrocké práce do třetí říše. Zato sudetští Němci dostali za uloupení pohraničí 1 milion 163 tisíc 716 medailí od samého Hitlera! Takový je strašlivý odkaz lupu československého pohraničí, které Hitler nazýval „záborem“ tzv. Sudet – území, které nikdy neexistovalo a jehož název byl uloupen jako toto území antickému zeměpisci Klaudiu Ptolemaiovi a vztahoval se pouze na jediné slezské pohoří Jeseníky! Dnešní pátá kolona českých obhájců a omlouvačů československých Němců alias Sudetoněmců šíří v médiích nejrůznější lži o jakémsi vyhnání a o jakýchsi „zločinech“, přitom sami zakrývají své skutečné ohavné a neomluvitelné zločiny. I proto je nutné v našem národě si každoročně připomínat memento krádeže českého pohraničí. Jak praví heslo Klubu českého pohraničí – „Jen zůstane-li české naše pohraničí, zůstane česká i celá naše zem!!“ Návrat sudetských Němců přes všechny smiřovačky současných vládců nesmí český národ nikdy připustit.
Ve složitých peripetiích evropského i československého vývoje byly iniciativy Edvarda Beneše vytlačeny z historického povědomí. O nápravu se snažila Poslanecká sněmovna z iniciativy levicových poslanců v roce 2004, když schválila zákon o zásluhách Edvarda Beneše jako předního československého politika dvacátého století, který hájil zájmy státu doma i v zahraničí a touto svou činností si získal oddané přívržence, ale i zásadní odpůrce. Jeho politické a diplomatické projevy byly a jsou vnímány rozporně. Na tom není třeba nic měnit, každý z nás má právo na vlastní názory, jak se utvářely vlivem našich životních osudů a zkušeností. Pokud však odložíme své úzké subjektivní hodnocení Benešovy osobnosti a zvolíme širší pohled nezaujatý výhradami k jeho dnes třeba nepochopitelným jednotlivým činům, musíme objektivně uznat jeho nezpochybnitelnou zásluhu o vznik samostatného československého státu a jeho znovuobnovení ve 40. letech minulého století.
Sněmovna ocenila Benešovy zásluhy o stát, a to bez ohledu na rozdílné hodnocení jeho postojů v jednotlivých konkrétních etapách jeho politického působení. Benešovy kroky v rozhodných okamžicích jsou pochopitelné, pokud si uvědomíme, že se vždy řídil především zájmem o zachování fyzické podstaty našeho národa. Tuto zásadu sám vyjádřil slovy:
„Nemůžeme myslet toliko na štěstí jedné generace. Musíme myslet i na příští generace a na to, jak jim dát šanci, aby se narodily a žily v zemi svých předků.!“
Právě s časovým odstupem musíme obdivovat, čeho svou houževnatostí, pílí a pracovitostí dosáhl. Inspirovat by nás měla Benešova diplomatická činnost v evropském měřítku, kterou doplnil i mírovou politiku Jiřího z Poděbrad, a to právě dnes, kdy se hledají cesty k jednotné Evropě. Přestože je dnes vše jiné než v první polovině 20. století, z úspěchů a chyb dr. Beneše můžeme načerpat řadu podnětů pro budování demokratické a národnostně tolerantní Evropy.
Jiří Paroubek uvedl, že E. Beneš patřil k čelným architektům vzniku československého státu. Názorově souzněl s prvním čs. prezidentem. Jako ministr zahraničí dohodl smlouvy s Francií a Sovětským svazem, které měly republiku ochránit před případným útokem ze strany nacistického Německa. Německu stálo v cestě k revizi uspořádání poměrů v Evropě Československo, jeho demokratický politický systém a jeho silná armáda. V prvních řadách obhájců demokracie stál E. Beneš. Za prezidenta republiky ho tehdy volili i opoziční komunističtí poslanci.
Beneš věděl, že po válce se změní i postoje čs. občanů a že republika se posune názorově doleva. Ve střední Evropě chtěl obnovit stát, který by byl mostem mezi Západem a Východem, aniž by to narušilo jeho prozápadní orientaci. Mohli jsme být druhým Finskem nebo dnešním Rakouskem. Podle loňského průzkumu veřejného mínění agentury STEM se k prozápadní orientaci republiky přihlásilo 33 procent občanů a k republice, která by byla neutrálním mostem mezi Východem a Západem 30 procent občanů.
Jana Volfová připomenula, že ustavení Dne české státnosti jako státní svátek muselo projít procesem v Poslanecké sněmovně. Ve Sněmovně se k tomu strhla velká bitva. Den státnosti byl nakonec schválen – prošel o většinu jednoho hlasu sociální demokratky Jany Volfové.
Ta na setkání občanů vyložila, že daleko důležitější je, že v době vlády nacistů právě z Brna byli odvezení do koncentračních táborů moji dědeček i babička, kteří byli Rakušané utíkající před Hitlerem. V Brně našli druhý domov. Chtěli bránit tuto zemi jako svoji druhou vlast. Děda jako rakouský sociální demokrat byl připraven položit život za naši demokratickou budoucnost. Dva týdny po vyhlášení Protektorátu Böhmen und Mähren byl jako nepřítel III. říše odvezen do koncentračního tábora Mauthausen. Šest let tam přežil a měsíc před koncem války dostal na výběr: Jestli půjde jako rakouský Němec bojovat na frontu za Velkoněmeckou říši. Řekl „Ne.“ Proto byl zastřelen. Moje babička byla dva dny po dědovi odvezena do ženského nacistického koncentračního tábora Ravensbrück, kde šest let přežila a pomáhala lidickým ženám k tomu, aby také přežily. Můj táta byl poslední dítě, které se vrátilo z převýchovy.
David Tigr Ploc se zeptal přítomných jestli chce někdo válčit. Ozvalo se hromové „NE.“ Slova předřečníků shrnul historickým průřezem: Historie nám dává možnost ponaučit se a vyvarovat se opakování minulých chyb. Také najít motiv, inspiraci. Současné výročí je o mnichovské zradě. Současná dnešní zrada na nás je na úkor současné české vlády. Souhlasíte? Z řad naslouchajících se ozvalo hlasité „Ano!“ A podívejte se co tam dnes máme! Zrůdovládu, které iniciativně pomáhá válkychtivý generál, pro kterého cokoliv českého není důležité. Který aktuálně vybourává i česko-slovenské vztahy a začíná pohrdat dekrety prezidenta republiky Eduarda Beneše. Nezoufejme! Mnoho lidí s tzv. pravým českým srdcem je připraveno uvedenou historii pro všechny změnit k lepšímu. T. D. Ploc vyslovil naději, že v sobotu pod Tatrami se při volbách bojovalo možná i o naši svobodu.
Člen vedení MěV KSČM v Brně Martin Říha připomenul nehoráznou ostudu minulého vedení města Brna v čele s primátorem Petrem Vokřálem, které se omlouvalo brněnským Němcům za jejich vystěhování na jaře roku 1945 do Rakouska. Poté pracovníci brněnské radnice nehorázně přivítali v branách svého města mluvčího Sudetoněmeckého landsmanšaftu Bernda Posselta. To byla šeredná událost, o které jsem si myslel, že se nikdy nemůže uskutečnit. Snahám o umrtvení dekretů prezidenta republiky Eduarda Beneše budeme dál čelit – podtrhl Říha.
Na následné besedě debatovali občané s přizvanými hosty. Jiří Paroubek zdůraznil, že je nutné vytvořit podmínky k tomu, aby v ČR vznikla kandidátka co nejširšího uskupení levicových sil. Tzn. všech levicových stran a hnutí, které samostatně působí na politické scéně. Komunistické i nekomunistické politické strany a též nezávislé osobnosti, které se přidají ke kandidátce poslance Evropského parlamentu. Cíl tohoto procesu je integrace politické levice. Nikoliv organizační sloučení, ale jako společenství levicových stran a hnutí se svojí vlastní identitou. Proces by měl vyvrcholit za dva roky při volbách do Poslanecké sněmovny, kde skutečná levice nyní schází – vyjádřil se Paroubek. Vyjádřil se tak, že hnutí ANO hlasy levicových voličů rádo přebírá, avšak levicovou politiku ve skutečnosti nedělá. Občas chce vyhovět našim americkým přátelům.
Diskuse s občany se zabývala i energetickou a surovinovou situací. Jiří Paroubek vyložil, že prosperita a rostoucí životní úroveň lidí u nás a v celé EU v minulých dvaceti třiceti letech byla založena na levných ruských surovinách. Jejich dovoz skončil. Budou k nám dováženy suroviny podstatně dražší – energetické, potraviny, zemědělské výrobky atd. To vše zvedá výstupní ceny výrob. Prvotní je to, že Američanům se podařilo prosadit manévr, aby Evropa přestala odebírat evropský plyn a začala odebírat podstatně dražší plyn americký.
Předsedkyně komunistů Kateřina Konečná navázala, že základ je mít dostatečné vlastní zdroje energií. Na to české vlády v posledních 15 letech kašlaly. Nebyly schopny postavit jediný blok jaderné elektrárny. Stavby takové elektrárny trvají desetiletí. Potřebujeme i rychlou výstavbu malých jaderných bloků. Ty mohou řešit energetickou krizi. České vlády od B. Sobotky po A. Babiše nechaly problém plynout bez řešení s tím, že to nějak dopadne. Teď ve výsledku říkají, že budeme kupovat drahou energii od Němců místo samovýroby levnější energie v ČR. V první řadě to byla těžba uhlí.
Ale vláda dala zasypat např. kamenouhelný důl ve Frenštátě pod Radhoštěm, kde je v tomto státě nejkvalitnější černé uhlí, vhodné i pro chemickou průmyslovou výrobu. Vrátit se tam k těžbě černého zlata by stálo miliardy korun. »Na energetiku se musíme dívat jako na souhrn všeho, co pomůže Česku být v energetice opět soběstačné, samostatné s tím, že se energetika vrátí zpět do veřejných rukou,« podtrhla Konečná. Pokračovala, že ruský plyn se vyváží do světa přes velké námořní přístavy v Číně, Indii a jinde v Asii. My, hlupáci, jej kupujeme za dvojnásobné, trojnásobné poplatky. Energetiku musíme brát opravdu vážně jako jeden celek a konečně musíme usilovat o vrácení kontroly nad tímto oborem do českých rukou, abychom měli jistotu, že za deset či patnáct let budeme v energetice soběstační. To je pro příští chod národního hospodářství prioritní! Nejisté obnovitelné zdroje energie významně přispívají, ale nezachrání nás.
Expremiér Paroubek konstatoval, že pětinu či čtvrtinu u nás vyrobené elektřiny stát vyváží na lipskou burzu. Nebyl by to problém, kdyby ČEZ prodával elektřinu v Česku za výrobní náklady plus přiměřený zisk. Tím by české domácnosti a český průmysl mohly pracovat s podstatně nižší cenou elektrické energie. Bohužel premiér Fiala o potřebě zestátnění zprivatizovaného ČEZu už rok a půl pouze mluví a nic k tomu nedělá! Zestátnění ČEZu je jedno z řešení jak snížit ceny, utlumit inflaci, jak stabilizovat rozpočty domácností i hospodaření firem.
V besedě s občany Paroubek reagoval na dotaz zda jde možné Rusko ve válce porazit? Odpověděl: Rusko je nejbohatší stát, který má všechno – např. energetické suroviny, každoročně vyváží 50 až 60 milionů tun pšenice, nikoliv Ukrajina, ale Rusko je největší světový exportér pšenice. Těží se tam nejdůležitější klíčové druhy průmyslových kovů, spolu s Čínou těží vzácné horniny. Rusko má i takřka neomezené zdroje lidské síly. »Od počátku konfliktu Ruska s Ukrajinou tvrdím, že je potřeba hledat mírové řešení, které by ochránilo zájmy Ukrajinců a také Rusů, kteří žijí na jižní a východní Ukrajině. Také bezpečnostní zájmy Ruska i Ukrajiny. Konlikt se časem změnil na imperialistickou válku, cvičiště a zkušebnu nových zbraní. Na tom Češi nemají žádný zájem. České veřejné mínění se v tomto směru pozvolna mění,« konstatoval Paroubek.
Jana Volfová (Česká suverenita sociální demokracie) Paroubka doplnila informací, že dříve jako poslankyně za ČSSD byla před pár lety v Luhansku a Doněcku, kde už osm let (včetně předchozích let před válkou) Ukrajinci bombardovali či ostřelovali ukrajinská města a vesnice s převahou ruské národnosti. »Lidsky se nedivím tomu, že ti lidé chtěli mír a někoho, kdo jim pomůže. Viděla jsem tam na ulici hrající se děti, zahoukala siréna a zmizely do krytu! Tato válka je velmi nešťastná událost…« řekla.
Člen vedení Městského výboru KSČM v Brně Martin Říha připojil sdělení, že už v roce 2014 pořádali brněnští komunisté sbírky pro děti v Luhanské oblasti. Poslali tam věcné dárky, školní potřeby i finanční dary. Přijel mezi ně do Brna i luhanský ministr, takže byli dobře informovaní o tom, co se tam děje i co dělají Ukrajinci a žoldáci v Luhansku a Doněcku ruskojazyčným spoluobčanům. To nikdo nemůže popřít!
(vž) Redakčně upraveno