Další přednášku z cyklu české historie, tentokrát na téma Mecenáši naší vědy a kultury, uskutečnila v brněnském pobočném spolku Výboru národní kultury PhDr Alena Stříbná.
Členové, přátelé a sympatizanti vyslechli osudy podporovatelů české kultury a vědy zhruba od 17. století, obvykle vlastenecké šlechty, která se věnovala českému národnímu životu, rozvoji vědy, hudby a budování kulturních institucí. Dle A. Stříbrné bez podpory vlivných vlasteneckých mecenášů by nevznikla řada zásadních výtvarných a uměleckých děl.
Ve své přednášce například vzpomněla třeba hraběte Františka Antonína Šporka. Ten byl ostrým kritikem politických a náboženských poměrů, za což byl vězněn v pražské věži Daliborka a jehož jméno je spojeno se sochami na Karlově mostě a se zámkem v Kuksu. Pro Brno a jeho okolí důležitou roli sehrála rodina Kouniců. Známý je Václav Antonín Kounic, který vybudoval ze Slavkova u Brna sídlo rodiny, obrazárnu a knihovnu a byl téměř 30 let zodpovědný za zahraniční politiku v napoleonském období. Další pokračovatelé rodu zanechali jasnou kulturní stopu v Praze, Brně, Uherském Brodě, Jaroměřicích nad Rokytnou, v Bečově nad Teplou a jinde. Pohybovali se v kruzích předních českých vlasteneckých politiků, básníků a spisovatelů. S jejich činností je spojen vznik české opery a divadla. Zřejmě největší zásluhu o rozvoj českého školství má z této rodiny JUDr. Václav Robert Kounic. Na brněnském Moravském náměstí dal svůj dům, tzv. Kounicův palác, darem moravským studentům. Dnes je to rektorát Masarykovy univerzity. Německé úřady mu bránily postavit v Brně dnešní Kounicovy koleje pro podporu chudých vysokoškolských studentů techniky.
I formou stipendií pomáhal prosazovat české školství. Podporoval též dělnické hnutí. Kounicovy koleje dostali studenti do užívání až v r. 1925, tedy až po zakladatelově smrti. Žily společenským, kulturním a sportovním ruchem do osudného 17. listopadu 1939. Obsadilo je gestapo, studenty vyhnalo a z kolejí udělalo věznici s vyšetřovnou českých vlastenců. Na dvoře studentských kolejí jich skoro půldruhého tisíce němečtí fašisté popravili zastřelením nebo oběšením.
Po období průmyslové revoluce patří k charakteristickým českým donátorům v českých zemích A. Švagrovský (podporovatel malíře A. Slavíčka), Vojtěch Lanna a jeho rodina nebo Josef Hlávka. Ten postavil vídeňskou operu, ze zámku Vysoká u Příbramě učinil Muzeum A. Dvořáka, protože v místě skladatel často pobýval. Dílem J. Hlávky je i pražská porodnice u Apolináře a Hlávkův most v Praze z roku 1911 jako 13. pseudoklasicistní most přes Vltavu. Navrhl rovněž a vybudoval Kněžský dóm a komplex univerzity v Černovcích v Bosně-Hercegovině. O Vojtěchu Lannovi starším (1805-1866) se říká, že „je to syn bohatého pantáty, který peníze z rodinných firem dává do umění.“ Naopak Vojtěch Lanna mladší (1836-1909) založil Umělecko-průmyslové muzeum v Praze a byl štědrý podporovatel umění.
Meda Mládková, která většinu života strávila v cizině, udělala hodně pro Prahu. Vybudovala Muzeum Kampa, zatímco v USA představovala Američanům přehlížené a tam neznámé středoevropské umění. V Newyorském muzeu výtvarného umění koupila 41 obrazů Františka Kupky, což je jeho největší sbírka. Je instalována v Muzeu Kampa. Meda Mládková je dle svého přání pochována spolu s manželem na hřbitově v Rosicích u Brna.
Mecenáši relativně nedaleké minulosti a současnosti podporovali např. české skladatele (např. Bohuslava Martinů). Hudební festival Pražské jaro, jehož spoluzakladatelem byl v roce 1946 dirigent Rafael Kubelík, je stále špičková hudební akce. Díky dárcům je možné podporovat především mladé umělce a umožnit, aby se česká vážná hudba stala významný vývozní artikl.
Lektorka dr. Stříbrná zdůraznila, že úloha mecenášů dnes, v době všeobecné drahoty a nedostatku peněz na všechno, roste! Kultura a sport se bez nich neobejdou. Ovšem základním hlediskem je často zisk. Umělci se zřejmě mají uživit sami. Bohužel vázn výchova mládeže, chybí jí znalosti o práci našich předků, o úsilí, které generace věnovaly vytvoření hodnotné evropsky srovnatelné české kultury. Je co napravovat! V tomto směru je úloha učitele a školy nezastupitelná a čeká nás hodně práce.
(vž)
FOTO – Václav ŽALUD
