V těchto dnech si připomínáme osvobození Brna a Československa, připomínáme si vítězství Rudé armády a jejich spojenců nad nacistickým Německem a tedy ukončení II. světové války v Evropě. Pandemie, se kterou v současné době bojuje již celý svět nám neumožňuje si tato výročí připomenout společně na veřejných shromážděních a pietních aktech. Žádný koronavirus nám však nemůže zabránit i v této situaci nevzpomenout s vděčností hrdinství a obětí našich osvoboditelů. Zvláště ne letos, kdy od těchto událostí uplynulo 75 let.
Jsem toho názoru, že není třeba zde vypisovat konkrétní události a historická data týkající se oněch dnů, každý si je může dohledat v řadě pramenů. Pokud se týká samotného Brna, odkazuji za všechny na práci profesora Vojtěcha Žampacha Směr Brno. S využitím Internetové encyklopedie města Brna proto připomínám jen několik údajů: Osvobození Brna byla zahájeno 26. dubna 1945 v 8 hodin dělostřeleckou přípravou. Poté zahájila vojska 2. ukrajinského frontu maršála Rodiona Jakovleviče Malinovského připravená na brněnských předměstích závěrečný úder na vnitřní město. 18. gardový střelecký sbor postupoval ve třech směrech: z Obřan a Maloměřic (109. divize), z Juliánova a Židenic (317. divize). 243. divize pak útočila od Starého Brna ke Kamennému mlýnu podél pravého břehu Svratky. Pěší jednotky podporovala 6. gardová tanková armáda, 2. gardový mechanizovaný sbor vyrazil od Husovic do Králova Pole, obrněnce 9. gardového mechanizovaného sboru měly z postavení na Křenové ulici proniknout na Žlutý kopec. Od nádraží po Lužánky směrem na Veveří a Konečného náměstí se probíjel 5. gardový tankový sbor.
Pod soustředěným náporem tanků a pěchoty nemohla německá obrana dlouho odolávat. Již v 10.30 hodin zavlála na budově Zemského úřadu na Žerotínově náměstí československá vlajka, kolem poledne se vzdala asi pětisetčlenná posádka hradu Špilberk a první sovětské tanky dojely až pod Kraví horu. Do večera 26. dubna se podařilo osvobodit celé Brno s výjimkou severní části Medlánek, Řečkovic, Mokré Hory, Kníniček a Soběšic. Zpráva o osvobození jihomoravské metropole zazněla ještě téhož dne ve vysílání moskevského rozhlasu. Na rozkaz Stalina bylo 26. dubna 1945 ve 21 hodin vypáleno v Moskvě na počest vítězů a osvobozeného města 20 salv z 224 děl.
Text tohoto rozkazu byl vytesán na podstavec Památníku rudoarmějce na dnešním Moravském náměstí. Nikdy jsem nepochopil, v čem spočívá jeho závadnost a proč byl na rozkaz brněnské radnice v roce 1993 odstraněn. Beru to jako součást plíživého postupného přepisování dějin jehož jsme denně svědky. Současně jako příklad hloupé dehonestace odkazu těch, kteří položili život za to, abychom my mohli žít. Ne nadarmo se říká, že národ, který zapomene vlastní historii, bude si ji muset prožít znovu.
Ne, nejsme všichni jako ti radní, kteří řídili Brno v roce 1993. Jsem přesvědčen, že je nás většina, kteří s úctou a vděčností každoročně vzdávají úctu nejen našim osvoboditelům ale i všem, kteří se v nelehké době fašistické poroby postavili fašistickým okupantům. Je nás většina, která si jich váží a nikdy nezapomene na jejich oběti. Ty jsou pro nás závazkem. Plněním tohoto závazku ve své každodenní činnosti rozumíme především naplňování jejich odkazu – udělat vše pro to, aby lidé na celém světě mohli žít v míru. Je nás většina, kteří nevidí důvod, proč by měly být v naší zemi budovány vojenské základny cizích zemí. Je nás většina, kteří nesouhlasí se zahraničními misemi České armády (Současná situace ostatně ukazuje, že vojáci chybí právě doma, v republice.). Je nás většina, kteří nesouhlasíme s členstvím České republiky v NATO.
Je nás většina, která nikdy nezapomene hrdinství prostých vojáků, poddůstojníků, důstojníků a generálů Rudé armády a jejich spojenců jakož i odbojářů a dělá vše pro naplnění jejich odkazu.
Aleš Růčka