Tvrzení, že „na rozdíl od naší nevyvinuté demokracie, existuje v zemích na západ od našich hranic jakási „demokracie vyššího typu,“ zdomácnělo u nemalého počtu našich občanů přesto, či právě proto, že většina z nich měla minimální znalosti o skutečných poměrech a realitě života v těchto kapitalistických zemích. „KAPITALISMUS“ je zdiskreditován nejen výhradně v drtivé většině prostých lidí těch kapitalistických států světa. Základní třídní dělení v nich probíhá v současnosti mezi novou nejvyšší třídou – mocenskou superelitou tvořenou asi 3% supermajetných obyvatel, kteří „nejen že mají, ale také mohou, libovolně manipulují a především rozhodují“ a mezi většinou společnosti „demokraticky vedenou“ zmíněnou nadřazenou kastou. Bylo však nevyhnutelné odstranit vybledlou a oprýskanou barvu na označení této „firmy“ a dát jí nový zářivější nátěr a zvolit libozvučněji znějící, přitažlivější a vznešenější název, který by lákal a přitahoval a který také bezesporu skutečně velmi honosně zní: „VYSPĚLÁ DEMOKRACIE“.
U nás se to odráží jednak v poníženém poddanském pocitu méněcennosti a druhořadosti ve srovnání s těmi „vyspělými demokraciemi“ u těch občanů, kteří uvěřili, dodnes slepě věří a uctivě vzhlíží k tomu klamnému, podvrženému obrazu, jako k „božskému výtvoru dokonalosti“ tohoto přebarveného kapitalismu. Patří k nim ale i ti, kterým musela až antikomunistická propaganda v průběhu třicetiletého působení vysvětlit a přesvědčit je, že v poměrech dnes označovaných jako „komunismus“, se prý nedalo slušně žít. Nejdříve sice kroutili nevěřícně hlavou, ale jak dnes mnozí z nich stydlivě konstatují: „Když to říkali každodenně v rádiu a v televizi i významní herci, jak chudáci trpěli a museli hrát „svozovému obecenstvu“ a zpěváci museli pět především budovatelské písně nebo ruské častušky, a o té hrůze se zmínil v nedělním kázání i náš pan farář, psali o ní v novinách dokonce i ti chytří s tituly před i za jménem a dětem o tom dodnes povídají i učitelé – to přece nešlo tomu neuvěřit!“ Nota bene – když ještě k tomu přispěl, do té doby neznámý, tajemný virus (s možným označením „HAV-SARE 89“), způsobující „ztrátu paměti “ a jehož působení se rozšířilo až do rozsahu pandemie s trvalými následky u mnohých ve změnách v jejich charakteru, ve vztazích k lidem i mezi lidmi i v poruchách rozumového chápání a posuzování dění v naší společnosti a ve světě!
Ti druzí naši „obdivovatelé vyspělých demokracií Západu, nejvýrazněji postižení tímto virem“, se již ani necítí být součástí té naší „demokraticky“ ovládané a manipulované části občanů v domnění, že je dnes ctí že nepatří k té „většině shrbených“, byť to je pouhý jejich klam. Nemálo z nich těm vrchnostensky přehlíženým „prosťáčkům“ však dávají nejen na odiv, ale dokonce jim někteří umožňují i patřičně pocítit své výrazně se odlišující postavení mocnějších „ÚSPĚŠNÝCH“ a hvězdných „CELEBRIT“.
Tyto „tzv. elity“ se snaží o dosažení úrovně jejich vysněných západních vzorů a s hlubokým předklonem touží o ocenění svých snah a výtvorů alespoň jejich milostivým pohledem, nebo pohlazením s podáním ruky, což pociťují jako extázi osobního uspokojení. To se odráží v jejich podlézavé oddanosti a poslušnosti, v nedůstojném shrbeném poklonkování, v pilnosti „opisování“ a dokonce i ve školáckém „žalobnictví“. Aktivitu v přejímání a uplatňování všeho tzv. „demokratického západního“ a v „roubování“ mravních, estetických a dalších různých norem i zákonů a zvyklostí tamního života do našeho prostředí a na pomyslný „strom života našeho národa“ považují za svůj dějinný osudový úkol. Takové jednání by si zasloužilo ocenění, kdyby představovalo přínos některých nesporných dobrých výsledků , poznatků a osvědčených zkušeností ze západních zemí i odjinud ze světa pro rozvoj naší společnosti, zkvalitnění života našich lidí a co je v souladu s národním zájmem.
O takovém jednání se však dnes dozvídáme již jen z pohádek o českém Honzovi, který moudrostí, statečností, čestností, důvtipem a svým důstojným sebevědomým jednáním si získal ve světě i doma úctu, ocenění, respekt a dokonce i královskou korunu. Místo „více takových Kožených“, bylo a je i dnes třeba „více takových českých Honzíků“ v parlamentu, senátu a ve vrcholných státních orgánech ( i bez té královské koruny). Jenomže skutečnost potvrzuje, že současná aktivita a píle se často nezaměřuje tímto směrem, ale se zalíbením a s dychtivým očekáváním mladých, jsou zmíněnými „elitami“ a „tzv. demokratickými stranami “ naopak podporovány a šířeny různé výstřelky z oblasti kultury, zábavy a společenského života, i hloupé chyby a škodlivé politické přešlapy dovážené z těchto končin.
V zájmu potřeby „více takových českých Honzíků“se řiďme před vhozením hlasovacího lístku do volební urny zásadami uvedenými v názvu tohoto článku.
Alois Zlatníček
