Archiv rubriky: Městské části

Jak pro mladé, tak i pro ty, které již zdobí šedý vlas, platí, že každodenně rozhodujeme o řešení záležitostí různého významu, které nastoluje život. Občas se vyskytne i nějaký problém se kterým si „nevíme rady“. Pokračování textu Dobrá rada – nad zlato

Tvrzení, že „na rozdíl od  naší  nevyvinuté demokracie, existuje  v  zemích na západ od našich hranic jakási  „demokracie vyššího typu,“ zdomácnělo u nemalého počtu našich občanů přesto, či  právě proto, že většina z nich  měla minimální  znalosti o skutečných poměrech a realitě života v těchto kapitalistických zemích. „KAPITALISMUS“ je zdiskreditován  nejen  výhradně v drtivé většině prostých lidí těch kapitalistických států světa.  Základní třídní dělení  v nich probíhá v současnosti mezi  novou nejvyšší třídou – mocenskou superelitou tvořenou asi 3% supermajetných obyvatel, kteří „nejen že mají, ale také mohou, libovolně manipulují a především  rozhodují“ a mezi většinou společnosti  „demokraticky vedenou“ zmíněnou nadřazenou kastou. Bylo však  nevyhnutelné odstranit  vybledlou a oprýskanou barvu na označení  této „firmy“ a dát jí  nový  zářivější nátěr a zvolit libozvučněji znějící, přitažlivější a vznešenější  název, který by lákal a přitahoval a který také bezesporu skutečně  velmi honosně  zní: „VYSPĚLÁ  DEMOKRACIE“.

U nás se to  odráží  jednak  v poníženém poddanském pocitu méněcennosti a druhořadosti ve srovnání s těmi  „vyspělými demokraciemi“ u těch občanů, kteří uvěřili, dodnes slepě věří a uctivě vzhlíží k tomu  klamnému, podvrženému  obrazu, jako k „božskému výtvoru dokonalosti“ tohoto přebarveného kapitalismu. Patří k nim ale i ti, kterým musela až antikomunistická propaganda v průběhu třicetiletého působení vysvětlit a přesvědčit je, že v poměrech dnes označovaných jako „komunismus“,  se prý  nedalo slušně žít.  Nejdříve sice kroutili nevěřícně hlavou, ale jak dnes mnozí z nich stydlivě konstatují: „Když to říkali každodenně v rádiu a v televizi  i významní herci,  jak chudáci trpěli a museli hrát „svozovému obecenstvu“ a zpěváci museli pět především budovatelské písně nebo ruské častušky, a o té hrůze se zmínil v nedělním kázání i náš pan farář,  psali  o ní v novinách dokonce i  ti chytří  s  tituly  před  i  za jménem  a dětem o tom dodnes povídají i učitelé  – to  přece nešlo  tomu neuvěřit!“  Nota bene – když ještě k tomu přispěl, do té doby neznámý, tajemný virus (s možným označením „HAV-SARE 89“), způsobující „ztrátu paměti “ a jehož působení se rozšířilo až do rozsahu pandemie s  trvalými následky u mnohých ve změnách v  jejich charakteru, ve vztazích k  lidem i mezi lidmi i v poruchách rozumového chápání a posuzování dění v naší společnosti a ve světě!

Ti druzí naši „obdivovatelé vyspělých  demokracií  Západu, nejvýrazněji  postižení tímto virem“, se  již ani necítí být  součástí té naší „demokraticky“ ovládané a manipulované části občanů v domnění, že  je dnes  ctí  že nepatří k té „většině shrbených“, byť to je pouhý jejich  klam. Nemálo z nich  těm vrchnostensky přehlíženým „prosťáčkům“ však   dávají  nejen na odiv, ale dokonce jim někteří umožňují i patřičně pocítit své  výrazně se odlišující postavení mocnějších   „ÚSPĚŠNÝCH“ a  hvězdných „CELEBRIT“.

Tyto „tzv. elity“ se  snaží o dosažení úrovně jejich vysněných  západních vzorů a s hlubokým předklonem touží o ocenění svých snah a výtvorů alespoň jejich milostivým pohledem, nebo pohlazením s podáním ruky, což pociťují jako extázi osobního  uspokojení. To se odráží v jejich podlézavé oddanosti a poslušnosti, v nedůstojném shrbeném poklonkování, v pilnosti  „opisování“ a dokonce i ve školáckém „žalobnictví“.  Aktivitu v  přejímání a uplatňování všeho tzv. „demokratického  západního“ a v  „roubování“ mravních, estetických a dalších různých  norem i zákonů a zvyklostí tamního života  do  našeho prostředí a na  pomyslný „strom života našeho národa“ považují za svůj dějinný osudový úkol. Takové jednání by si zasloužilo ocenění,  kdyby  představovalo přínos některých nesporných dobrých  výsledků , poznatků  a osvědčených zkušeností ze západních zemí i odjinud ze světa  pro rozvoj naší společnosti, zkvalitnění života  našich lidí a co je v souladu s národním zájmem.

O takovém jednání se však dnes dozvídáme již jen  z pohádek o  českém Honzovi, který moudrostí, statečností, čestností, důvtipem a svým důstojným sebevědomým jednáním si získal ve světě i doma úctu, ocenění, respekt a dokonce i královskou korunu. Místo  „více takových Kožených“, bylo a je i dnes třeba  „více takových českých Honzíků“ v parlamentu, senátu a ve vrcholných státních orgánech ( i bez té královské koruny). Jenomže skutečnost potvrzuje, že současná aktivita a píle se často nezaměřuje  tímto směrem, ale se zalíbením a s dychtivým očekáváním mladých, jsou zmíněnými „elitami“ a  „tzv. demokratickými  stranami “ naopak  podporovány a šířeny  různé výstřelky z oblasti kultury, zábavy a společenského života,  i  hloupé chyby a škodlivé politické přešlapy  dovážené z těchto končin.

V zájmu potřeby „více takových českých Honzíků“se  řiďme před vhozením hlasovacího lístku do volební urny zásadami uvedenými v názvu tohoto článku.

Alois Zlatníček