O víkendu 14. a 15. května se v Brně odehrál dlouho očekávaný XI. sjezd KSČM. Za nelichotivými peripetiemi spojenými s jeho odkládáním, korunovanými (ne)povedeným sjezdem mimořádným v listopadu minulého roku mnozí jeho delegáti očekávali, že uzavře krizi, v níž se strana zmítá a vytyčí směr zpět k obnovení žádoucího vlivu na českou vnitřní i zahraniční politiku. Bohužel, jen očekávali.
Ne, nechci výsledek XI. sjezdu nahlížet jako bezvýchodnou katastrofu podobné americkému apokalyptickému filmu z roku 1983. Ale jestli něco XI. sjezd potvrdil, tak že nikdy „se“ nestane nic samo od sebe. Vždycky se stane jen to, co lidé odpracují nebo zaviní. Po průběhu sjezdu, po mnoha vystoupeních a desítkách podaných návrhů bylo proto díky „ukázněné“, nicméně však de facto nečinné většině hlasováním opět přijato usnesení, odkládající řešení na další období, k dalšímu sjezdu. Podrobně se ke sjezdu a jeho usnesení jistě ještě mnohokrát vrátíme, bude to obsahem intenzivní činnosti nejméně pro nejbližší týdny a měsíce. Dovolím si ale sdělit vám bezprostřední osobní dojmy jako delegáta. Čím bych sjezd charakterizoval?
Omezím se na tři aspekty, protože jako člen návrhové komise jsem většinu času strávil mimo jednací sál. Tím prvním je zjevně setrvalá většinová neochota straníků, ne pouze jimi vyslaných delegátů (!) aktivně se podílet na přípravě sjezdových dokumentů a poté trpná slepá podpora té jejich podobě, ve které byly předloženy. Musím dodat, že naše brněnská delegace opět patřila počtem podaných pozměňovacích návrhů a vystoupení k nejvíce aktivním. (Za sebe mohu poskytnout alespoň do podstaty stručné shrnutí svých vlastních příspěvků ke zprávám ÚV KSČM, o hospodaření a Ústřední revizní komise a k tzv. Programovému směřování po XI. sjezdu: Je na místě důvodné vrácení uvedených zpráv k doplnění a namísto skutečného programu předložených „11 CÍLŮ KSČM“ úplně odmítnout k přepracování z důvodu zásadního nesplnění zadání předchozích usnesení sjezdů a konferencí.). Bohužel, nic z toho se nepodařilo a neprošla ani většina podaných návrhů na změnu.
Druhým aspektem je obecná vlažnost podpory kandidátovi pro volbu prezidenta ČR v příštím roce, soudruhu doktoru Josefu Skálovi, ba až vyčítání mu jeho odhodlání k oslovování všech vlastenců k získání podpory naší politice. Nahlas zazněly názory, že se tím přebarvujeme z rudé na hnědou a bylo marné vysvětlovat, že naše socialistické vlastenectví a tzv. „hnědý“ naci(onali)smus jsou obsahem rozdílné kategorie! Ze stejné myšlenkové líhně pak plynuly i výhrady, které se nakonec i díky předsedkyni podařilo přece jen překlenout a do usnesení dostat (naši) pobídku k uzavírání levicových koalic, při varování právě vůči pravicově laděným „vlastencům“.
No a třetím aspektem je alespoň z mého pohledu jakási ideová plachost sjezdových výstupů. V zásadě jsou dva: Jednak vůči veřejnosti tisková konference předsedkyně a „11 cílů XI. sjezdu“ a jednak vůči členům KSČM sjezdové usnesení. Ani v jednom však nenacházím, čím bych principiálně opodstatnil, proč si říkáme strana komunistická a že případný úspěch volební bude znamenat i úspěch při řízení radnic (a státu)? Konstatování, že jsme tady a máme řešení, v podobě 11 cílů (asi pro komunální volby?), je prostě málo pro obnovení podpory zdola straně systémem promyšleně ostrakizované shora … Nepomáhá ani opatrné přešlapování kolem mocenského konfliktu na území Ukrajiny nebo kolem otazníků nad oprávněností vymáhání reparací od Německa za okupaci 1938-1945 a válečné škody.
Za nevýrazný pozitiv lze bezprostředně po sjezdu přijmout snad jen to, že skutečně jsme ještě pořád tady a je stále naděje na obrat.
Čest práci,
Václav Fišer, místopředseda MěV Brno